Bazilika sv. Pavla za hradbami (italsky Basilica di San Paolo fuori le mura) je jednou ze čtyř římských patriarchálních bazilik.
Byla postavena ve 4. století nad pravděpodobným hrobem apoštola Pavla, vně městských hradeb (odtud jméno). Původní stavba, svého času větší než bazilika sv. Petra, se dochovala až do roku 1823, kdy lehla popelem. Vzápětí byla bazilika postavena znovu, se snahou držet se původní podoby. Uvnitř se na stěnách lodi nacházejí medailony všech (oficiálně uznaných) papežů od sv. Petra až po současnost.
Basiliku založil podle Liber Pontificalis římský císař Konstantin I. nad místem, kde byl asi dva kilometry od hradeb města při cestě do Ostie pohřben sv. Pavel. Už po apoštolově popravě postavili jeho stoupenci nad hrobem takzvanou cella memoriae, která se stala místem, které chovali křesťané ve velké úctě. Malý konstantinovský kostelík byl vysvěcen 18 listopadu 324 a rozšířen za Valentiniána I..
Císařové Valentinián II., Theodosius a Arcadius jej zbořili a postavili velkou basiliku, jejímž architektem byl Cyriades. Stavbu zahájil roku 386 Theodosius I. Podle nápisu na triumfálním oblouku byla vysvěcena roku 390 Sirciem, a dokončena roku 395 za císaře Honoria. Křesťanský básník Prudentius, který basiliku viděl právě v té době popisuje její nádheru v několika expresivních větách. V pátém století byla dokonce větší než stará basilika sv. Petra. Jelikož byla také zasvěcena svatým Taurinovi a Herculanovi, mučedníkům z Ostie, říkalo se jí v pátém století basilica trium Dominorum ("basilika tří pánů")
Obnovu basilky zahájil Papež Lev I. Veliký (440-461). Po asi padesáti letech nařídil papež sv. Symmachus opravu apsidy, která byla ve nebezpečném stavu. Další opravy a změny následovaly za papežů Řehoře Velikého (transept), Sergia I. (střecha a některé místnosti), Hadriána I. (boční loď a atrium) a Lva III. (transept, střecha a podlaha, přidal též mosaiku v apsidě).
V této době byly v blízkosti basiliky dva kláštery: sv. Aristuse pro muže a sv. Štěpána pro ženy. Mše sloužil zvláštní sbor duchovních zřízený papežem Simpliciem. Když kláštery a duchovenstvo basiliky dospěly během času k úpadku, papež sv. Řehoř II. kláštery obnovil a basiliku svěřil do jejich péče.
Jelikož leží vně aureliánskách hradeb, byla basilika poškozena během saracénských vpádů v 9. století. Papež Jan_VIII. proto poté basiliku, klášter a příbytky venkovanů opevnil a vytvořil tak město Joannispolis, které existovalo až do roku 1348, kdy jde zcela zničilo zemětřesení.Hradby kolem kostela s věží byly dokončeny roku 883. Pevnost obrany prošla zkouškou v letech 1083 - 1084, kdy hradby odolaly několika útokům císaře Jindřicha IV.
Když roku 937 přišel do Říma sv. Odo z Cluny, svěřil římský patricij Alberic II. Spoletský klášter a basiliku jeho kongregaci a Odo do jejího čela postavil Balduina z Monte Cassina. Opatem kláštera byl i papež Řehoř VII.a v jeho době Pantaleon z Amalfie věnoval pro basiliku bronzová vrata zpracovaná konstantinopolskými umělci. Papež Martin V. basiliku svěřil mnichům z kongregace z Monte Cassina. Stalo se z ní teritoriální opatství, kdy pod jurisdikci opata spadaly oblasti Civitella San Paolo, Leprignano aNazzano, které všechny byly farnostmi, ovšem farnost San Paolo v Říme spadá pod jurisdikci kardinála vikáře. Od roku 1215 do roku 1964 byla basilika sídleme latinského alexandrijského patriarchátu.31. května 2005 rozhodl, papež Benedikt XVI., že správu basiliky převezme arcikněz a téhož dne jmenoval prvním arciknězem basiliky arcibiskupa Andrea Cordero Lanza Di Montezemola. Roku 1115 basiliku zasáhl požár a papež Inocenc II. v transeptu postavit zeď a sloupy, aby podepřel chátrající střechu. Zeď rozdělila transept do dvou bočních lodí.
Elegantní rajský dvůr kláštera s ambitem byl postaven mezi lety 1220 - 1241
Další pohroma udeřila roku 1349, kdy zemětřesení zničilo zvonici a část portikulu. Škody nechal opravit papež Klement VI.
Významné opravy začaly za papeže Bonifáce IX. poté, co umožnil, aby byly na opravy využity všechny dary, které kostel obdržel. Papež Martin V. v díle pokračovala a práce ještě zesílily pod vedením rektora basiliky Gabriele Condulmera, později papeže Evžena IV.
Roku 1653 navrhlFrancesco Borromini projekt celkové rekonstrukce kostela. Pro nedostatek peněz byla za papeže Klementa X. jen vyměněna střecha.
Na konci svatého roku 1700 oblast zaplavila Tibera a a basilku nebylo možné navštěvovat. Její funkci pro jubilejní rok převzal kostel Santa Maria in Trastevere.
Portikus basiliky v rámci příprav na jubilejní rok 1725 přestavěl Antonio Canevari, jelikož předchozí, který stavěl Alessandro Specchise 1. května 1724 zřítil. V téže době byl také zbořen starobylý nartex, chrámová předsíň, a odstraněny byly i sloupy ze staršího čtyřstranného portika.
Vinou nedbalosti dělníka, který opravoval olověnou střechu, vypukl 15. července 1823 požár, který basiliku téměř zcela zničil. Jako jediná mezi římskými kostely si po 1435 let uchovávala svůj původní charakter. Říká se, že velmi nemocný papež Pius VII., který zemřel 20. srpna toho roku se nikdy nedozvěděl, co se stalo a to na základě rad jeho nejspolehlivějších druhů, jako byl státní sekretář kardinál Conslavi.
Papež Lev XII. zvolený 18. listopadu 1823 rozhodl, že místo zbudování kostela v modernějším slohu obnoví basiliku v její původní kráse. Na její obnovu přispěl celý svět. Egyptský místokrál věnoval alabastrové sloupy, ruský car drahocenné malachity a lapis lazuli na svatostánek. Architektem obnovy byl nejprve ustanoven Giuseppe Valadier, ale jeho plány radikálních změn byl nakonec zamítnuty a v listopadu 1825 byl odvolán. Prvním architektem, který tak práce na stavbě nové basiliky řídil, byl Pasquale Belli. Jeho asistenty byli jmenováni Salvi, Paccagnini a Andrea Alippi. Práce začaly po organizování sbírek roku 1826. O obnovu basiliky se velmi zajímal papež Řehoř XVI. zvolený právě v době, kdy byly postaveny první z osmdesáti sloupů v lodi. Novým hlavním architektem se roku 1833 stal Luigi Poletta, kterému asistovali Bosio, Camporese and Virgino Vespigniani. Hlavní oltář byl znovu vysvěcen papežem Řehořem XVI 5. října 1840 Loď tehdy nebyla ještě ani zdaleka hotová a používat bylo možné jen transept. Nově vysvěcena byla basilika až o dalších patnáct let později za přítomnosti papeže Pia IX. s padesáti kardinály. 23. dubna 1891 výbuch u Porta Portese zničil malovaná skla. Práce na hlavním průčelí obráceném k Tibeře dokončila italská vláda, jež kostel prohlásila za národní památku. Obnova basiliky pokračovaly až do 20. století.
Kryté portiko před průčelím v neoklasickém stylu bylo přistaveno při rekonstrukci v 19. století. Vrata z 20. století obsahují zbytky původního portálu se scénami ze Starého a Nového zákona, který vytvořil kolem roku 1070 Stauchurius z Chiosu v Konstantinopoli. Po pravé straně je Svatá Brána, která se otevírý jen při příležitosti jubilejí, svatých roků.
Nová basilika zachovala původní strukturu jedné hlavní a čtyř bočních lodí. Je dlouhá 131,66 metrů, 65 metrů široká a 29,7 metru vysoká. Tím se co do velikosti řadí na druhé místo v Římě.
80 sloupů v lodi i štukem zdobený strop pochází z 19. století. Z původní basiliky se dochovala je vnitřní část apsidy s triumfálním obloukem. Většina mosaik v apsidě, dílo Pietra Cavalliniho, byla ztracena při požáru roku 1823, do rekonstrukce bylo zapracováno jen několik stop a zlomků. Mosaiky z pátého století na triumfálním oblouku jsou původní. Nápis v dolní části dosvědčuje, že byly zhotoveny v době Lva I. a zaplatila je Galla Placidia. Mosaika zobrazuje Apokalypsu sv. Jana s bustou Krista uprostřed a čtyřiadvaceti učiteli církve po stranách. Nad mimi se vznáší symboly čtyř evangelistů. Napravo a nalevo od oblouku jsou vyobrazeni sv. Petr a sv. Pavel, který ukazuje dolů, patrně ke svému hrobu.
Tabernákl nad confessiem je dílem Arnolfa di Cambio (1285 ) a spadá do třináctého století.
Ve staré basilice měl každý papež portrét ve vlysovém pásu nad sloupovím oddělujícím hlavní a čtyři vedlejší lodi. Nyní lze vidět verzi z 19. století. Také vnitřní zdi hlavní lodi byly nově vyzdobeny scénami ze života sv. Pavla ve svou sériích mosaik.
V sakristii je socha papeže Bonifáce IX.
Jižně od transeptu je ambit považovaný za „jeden z nejkrásnějších ze středověku“ ", vystavěný Vassalletem mezi lety 205- 1241s dvojím sloupovím odlišných tvarů. Některé sloupy jsou vykládané zlatými a barevnými mosaikami, stejně zdobený je architráv a vnitřní obvod ambitu. Vidět jsou i zlomky zničené basiliky a antické sarkofágy, jeden se scénami z Apollonova mýtu.
V souvislosti s touto přestavbou zmiňuje kronika benediktinského opatství připojeného ke klášteru nález velkého mramorového sarkofágu s dvěma deskami na vrchu, na nichž byl nápis "Paulo Apostolo Mart(yri)" (Pavlovi apoštolovi a mučedníku ). Tohle ovšem, na rozdíl od dalších sarkofágů tehdy nalezených nebylo v dokumentaci vykopávek zmíněno. .
6. prosince 2006, bylo oznámeno že vatikánští archeologové našli pod oltářem sarkofág obsahující tělesné pozůstatky apoštola. . Tisková konference 11. prosince 2006 poskytla další detaily o vykopávkách, které trvaly od roku 2002 do 22. září 2006, a byly zahájeny poté, co během jubilejního roku 2000 projevovali poutníci do basiliky zklamání, že není možné apoštolův hrob navštívit nebo se ho dotknout. . Rozhodnutí o tom, zda bude prozkoumán vnitřek sarkofágu, jestli obsahuje lidské ostatky, ještě nepadlo. Sarkofág ještě ani nebyl vyjmut ze svého místa, proto je zatím vidět jen jedna z jeho kratších stran. .
Bezprostředně na západ od sarkofágu byla odkryta zakroucená řada cihel naznačující obrys apsidy konstantinovské basilky. Ukazuje, že původní basilika měla vstup na východě, jako basilika sv. Petra ve Vatikánu. Východně od větší basiliky z roku 386, která původní stavbu nahradila, vedla Via Ostiense (cestu do Ostie), proto byla nová basilika diametrálně změnila orientaci a byla rozšířena směrem na západu, k řece Tibeře.
