Bazilika sv. Petra ve Vatikánu (San Pietro in Vaticano, nazývaná někdy též Vatikánská bazilika) je jednou ze čtyř římských patriarchálních či velkých bazilik.
Původní bazilika byla postavena za císaře Konstantina I. Velikého na místě, kde byl podle tradice pohřben po svém umučení sv. Petr a kde stála již v polovině 2. století memoria (modlitební prostor kolem apoštolova hrobu), kam putovali křesťané. Tehdy to bylo za městskými hradbami Říma. Stavba byla zahájena roku 324, roku 329 byla bazilika vysvěcena papežem Silvestrem I.. V dalších stoletích se chrám opravoval a zdobil. V letech 390–395 byla vystavěna jižně od příčné lodi hrobka císaře Theodosia I. a obou jeho manželek.
V tehdejší době nesídlili papeži ještě ve Vatikánu, ale ve svém paláci v Lateránu. Teprve papež Symmachus přesídlil kolem roku 500 do Vatikánu a nechal u baziliky postavit své sídlo. V dalších stoletích se obytné stavby kolem baziliky dále rozrůstaly.
25. prosince 800 korunoval papež Lev III. během vánoční mše v bazilice sv. Petra franského krále Karla Velikého císařem. Při příchodu na svoji korunovaci do chrámu poklekali budoucí císařové na velký tmavěčervený kámen kulatého tvaru, který je dodnes umístěn v podlaze nedaleko vchodu.
Roku 847 zachvátil baziliku požár, takže musela být znovu vyzdobena. Tehdy papež znovu přenesl své sídlo do Lateránu.
Ve 13. století získala bazilika gotický charakter. Vatikán tehdy začal mít pevnostní charakter, neboť papežové tu zřejmě chtěli mít útočiště v dobách ohrožení. V podstatě však tato stavba ve vrcholném středověku dost zchátrala, především v době avignonského zajetí ve 14. století. Proto vydal roku 1451 papež Mikuláš V. dekret na výstavbu nového chrámu sv. Petra.
Výstavba dnešní vatikánské baziliky probíhala v letech 1505–1629, s pracemi bylo započato za pontifikátu Julia II. Projekt nové baziliky vypracoval Donato Bramante (projekt tehdy třicetiletého Michelangela Buonarroti, který pracoval v Římě na náhrobku Julia II., nebyl přijat). Kostel měl mít tvar řeckého kříže s obrovskou ústřední kupolí a čtyřmi postranními kupolemi nad postranními kaplemi. Většina váhy měla být podpírána čtyřmi pilíři. Ústřední kupole byla inspirována Filippo Brunelleschiho chrámem ve Florencii. Tento koncept také počítal se dvěma věžemi v průčelí, ale jinak se příliš informací nedochovalo, pouze z pamětní medaile vydané k zahájení stavby v roce 1506 a z fragmentárního půdorysu.
Práce na stavbě zprvu postupovali rychle, na stavbě pracovalo až 2000 dělníků a Bramante najímal pět podřízených architektů. Stavěny byli především čtyři podpůrné oblouky pro kopuli. Velké problémy přišli po smrti papeže Julia v roce 1513. Nový papež Lev X. musel financovat stavbu z prodávání odpustků, což vyvolalo revoluční hnutí ve Svaté říši římské pod vedením Martina Luthera. Po Bramantově smrti (1514) vedl stavbu Raffael Santi (do své smrti roku 1520). Raffael sám architekt nebyl a spoléhal se na rady Antonia de Sangalla. Nad hrobem sv. Petra vyrostla menší budova podobná chrámu na ochranu, ale vlastní stavba nepostupovala, protože se zvažovala změna dispozice na podélný půdorys tvaru latinského kříže.
Roku 1527 nastaly problémy, když Řím vydrancovali němečtí lancknechti císaře Karla V. (tzv. sacco di Roma) a město se vylidnilo. Stavba se začala značně vléct. Mezi lety 1520 a 1547 vytvořil Antonio de Sangalla nový projekt a k němu dodnes dochovaný detailní model, projekt nebyl nikdy realizován.
Roku 1547 pověřil papež Pavel III. vedením stavby 72letého Michelangela. Papežem byl ustanoven stavitelem baziliky na doživotí (roku 1541 dokončil fresku Posledního soudu v Sixtinské kapli). Michelangelo se opět vrátil k Bramanteho koncepci, kterou poněkud pozměnil – chrám měl mít pouze jedinou majestátní kopuli, ale stále se počítalo s půdorysem ve tvaru řeckého kříže. Michelangelo vystavěl apsidu a střed kříže. Dále Michelangelo zesílil původní zdi, protože byl přesvědčen, že původní by celou stavbu neunesly. Za jeho života byla bazilika dostavěna až k tamburu a vznikl model kopule.
Pod Michelangelem pracoval ještě větší počet dělníků. Stavba se potýkala s tím, že bylo potřeba dodat mnohem více materiálu k zesílení zdí a vzpěr, proto byli vybudovány rampy pro osly, kteří by nosily kámen. Dynamičnost Michelangelova stylu dnes lze obdivovat již pouze z papežských zahrad.
V letech 1564–1573 stavbu po Michelangelově smrti vedl Vignola se svým synem. Poté stavbu převzal Giacomo della Porta, který se opět úplně neřídil Michelangelovými plány, nicméně hlavní obrys a vnitřní uspořádání zachoval, ale především započal se stavbou kopule. Teprve roku 1590 byla Domenicem Fontanou dokončena. Kopule se skládá ze dvou skořepin, vnější strmější a vnitřní kulatější. Roku 1606 se začalo s demolicí zbytků staré baziliky. Za vedení della Porty pracovalo na stavbě 800 dělníků na směny ve dne i v noci.
Roku 1602 zvítězil Carlo Maderno v soutěži na dostavbu baziliky do tvaru latinského kříže, který lépe vyhovoval liturgickým požadavkům tridentského koncilu. V roce 1607 byl poté pověřen stavbou. Protáhl střední loď, a částečně tak zastínil kopuli. Dokončil průčelí, fasádu a atrium baziliky ve stylu raného baroka.
Madernův příspěvek k výslednému vzhledu baziliky nebyl nikdy přijímán pozitivně a neodráží jeho genialitu. Při stavbě průčelí pouze upravil Michelangelův návrh, místo aby navrhl čistě barokní, což zapříčinilo nudnost a suchost této části stavby. Druhou ránou pro Madernu bylo, že musel kvůli technickým problémům upustit od stavby věží.
Roku 1629 se po Madernově smrti stal hlavním stavitelem Gian Lorenzo Bernini. 18. listopadu 1629 nový chrám sv. Petra konečně vysvětil papež Urban VIII.
Poslední etapa výstavby je poznamenána nefalšovaným raným barokem, a pro dnešního návštěvníka jsou změny interiéru i exteriéru nejpůsobivější. Jako poslední se stavby chopil Gian Lorenzo Bernini. V interiéru chrámu se postaral – krom bohatého zařízení chrámu, ke kterému poskytl inspiraci – především o monumentální baldachýn nad hrobem sv. Petra, který byl dokončen v roce 1633. Naproti tomu rozšířil Madernou plánované náměstí sv. Petra, oddálil křídla od sebe a upravil přístup k bazilice, aby tak zvýraznil průčelí chrámu, což dodává chrámu onu monumentálnost, která chybí Madernově fasádě. Sama kolonáda se skládá z toskánských sloupů, které jsou vždy čtyři u sebe. Kolonáda byla dokončena v roce 1666.
Nová bazilika sv. Petra se stala největším křesťanským chrámem světa (dosud jím byla římská bazilika sv. Pavla za hradbami). Byla jím až do roku 1990, kdy Jan Pavel II. vysvětil baziliku Panny Marie Vítězné v Pobřeží slonoviny v západní Africe (Yamoussoukro – výška její kopule činí 158 m).
Rozměry baziliky sv. Petra ve Vatikánu jsou vskutku velkolepé:
V prvé řadě je třeba zmínit hrob svatého apoštola Petra, který se má nacházet pod hlavním oltářem. Archeologické výzkumy nařízené papežem Piem XII. prokázaly, že tam v patřičnou dobu někdo skutečně pohřben byl, ovšem říci s naprostou jistotou, že to je sv. Petr, nelze. V rozsáhlých kryptách pod bazilikou se nachází více než sto hrobů. Pohřbeni zde jsou především papežové (je jich 91), dále několik katolických panovníků (císař Ota II., král Jakub II. Stuart a dva jeho synové, královna Kristýna I. Švédská), sv. Ignác z Antiochie, skladatel Giovanni Pierluigi da Palestrina a další. Leží zde i jeden Čech, kardinál Beran, jehož hrob se nachází mezi hroby papežů Pia XI. a Pia XII.
|
||||||
Donato Bramante | Raffael Santi | Antonio da Sangallo mladší | Michelangelo | Giacomo della Porta | Carlo Maderno | Gian Lorenzo Bernini |
1505-1514 | 1514-1520 | 1520-1546 | 1547-1564 | 1573-1602 | 1603-1629 | 1629-1680 |