Chrám Antonina a Faustiny (italsky Tempio di Antonino e Faustina) je antický chrám, jenž se nachází v severní části římského Fora Romana u slavné cesty Via Sacra. Je to jeden z římských chrámů, které byly časem přeměněny na kostely, a proto v dnešní době naleznete tuto stavbu také pod názvem San Lorenzo in Miranda.
Chrám nechal vystavět římský císař Antoninus Pius pro svou zesnulou manželku Faustinu, kterou hluboce miloval. Často prohlašoval, že by raději žil na poušti s ní, než v krásném paláci bez ní. Smrt své manželky, jež nastala pouhé tři roky po císařově nástupu na trůn, nesl velmi težce, což se také projevilo na samotném chrámu, jehož stavbu započal v roce 141 ihned poté, co byla Faustina zbožštěná. Již ve své době byl Chrám Faustiny jednou z nejhonosnějších staveb na Foru Romanu. V roce 161 zemřel Antoninus Pius a krátce po své smrti byl prohlášen za boha. Na podnět Antoninova nástupce Marca Aurelia byl název chrámu rozšířen i o jméno zesnulého císaře.
Stavba je postavená na vyvýšené plošině z peperina (druh tufu ). Předsíň chrámu tvoří šest sloupů vpředu a dva sloupy po stranách. Každý je vyroben z jednoho kusu 17 metrů dlouhého bílého mramoru o průměru 1,45 metrů a je vytesán v řádu korintském. Všechny přední sloupy nesou velké kladí, na nemž je latinský nápis vytesaný ve dvou řádkách:
DIVO•ANTONINO•ET DIVAE•FAVSTINAE•EX•S.C Božskému Antoninovi a božské Faustině z rozhodnutí SenátuBasreliéfy horních říms jsou bohatě zdobené hlavně gryfy a různými svícny.
Pravděpodobně v 7. nebo 8. století byl chrám přestavěn na křesťanský kostel a byl přejmenován na San Lorenzo in Miranda ( Svatý Vavřinec in Miranda). Název získal podle mučedníka svatého Vavřince, který v těchto místech byl údajně odsouzen k smrti.
Přestavění chrámu na kostel bylo naštěstí citlivé a vůči památce i ohleduplné. Zbytky původní antické celly byly zastavěné do nových kostelních zdí, které vytvořily novou budovu o rozměrech 20×15 metrů. Ve skutečnosti nově vzniklý kostel postrádá obvyklou východně orientovanou apsidu, která nikdy během staletí nebyla přidaná. Proto si chrám ponechal svou architektonickou jedinečnost.
Hluboké rýhy v nosných sloupech dokazují neúspěšné středověké pokusy o zničení sloupové arkády. Mohlo se jednat buď o obyčejnou loupež bílého mramoru, což bylo v Římě v tehdejší době přirozené, nebo to mohli způsobit křesťané, kteří se pokoušeli zbořit tehdy ještě pohanský chrám. Ve středověku také vzniklo schodiště ze strany od Fora, avšak v nynější době je prakticky nemožné po něm vyjít nahoru, protože výškový rozdíl mezi posledním schodem a dveřmi je téměř 6 metrů. Je to tím, že chrámová podlaha se nachází ve výši 12 metrů oproti dnešnímu okolnímu vykopanému terénu.
Archeologické vykopávky se v této části chrámu konaly v roce 1546 a poté znovu v roce 1810. Vnitřek kostela se prozkoumával v roce 1876.
