Drážďanská Frauenkirche („Kostel naší paní“) tj. Panny Marie je luteránský kostel v Drážďanech, Německu, v současnosti jedním ze symbolů Drážďan.
Frauenkirche byl zničen při kontroverzním náletu na Drážďany během druhé světové války a později byl rekonstruován jako symbol smíření mezi bývalými válčícími mocnostmi. Rekonstrukce exteriéru byla dokončena v roce 2004, a interiéry byly dokončeny v roce 2005. Po 13 letech nákladné rekonstrukce byl znovu vysvěcen 30. října 2005 při oslavě protestantského svátku Den reformace.
Frauenkirche byl vybudován jako luteránský kostel (protestantský). Saský vládce, Fridrich August II. (1670-1733), byl sice původně protestant, ale konvertoval ke katolicismu, protože se ucházel o polskou korunu.
Původní barokní kostel byl postaven v letech 1726 až 1743 a byl navržen drážďanským městským architektem George Bähr (1666-1738), jedním z největších mistrů německého baroka. Bährova výrazná architektura kostela zachytila nový duch protestantství.
V roce 1736 slavný stavitel varhan Gottfried Silbermann (1683-1753) postavil pro Fraunkirche třímanuálový, čtyřicetitřístopý nástroj. Varhany byly nainstalovány 25. listopadu a Johann Sebastian Bach (1685-1750) je představil veřejnosti koncertem prvního Prosince.
Nejobdivuhodnější na kostelu je bezpochyby jeho neobvyklá, přes dvacet šest metrů vysoká kupole zvaná die Steinerne Glocke neboli kamenný zvon. Je to triumf techniky a inženýrství své doby srovnatelný snad jen s Michelangelovou kupolí pro baziliku svatého Petra v Římě. 12 000 tunová kupole se tyčí ve výšce čtyřiceti metrů bez jakýchkoliv vnitřních podpěr. Přes veškeré negativní předpovědi zůstala kupole po celou dobu stabilní. V roce 1760 byl přitom zvon zasažen více než 100 dělovými koulemi pruské armády během sedmileté války.
Dokončený kostel dodal Drážďanům výraznou siluetu, jež byla zachycena ve známých obrazech Bernada Bellotteho zvaného Canaletto.
V roce 1849 se kostel stal srdcem revoluce známé jako květnové povstání v Drážďanech. Frauenkirche byla obklopena barikádami.
Přes 200 let kostel zcela dominoval drážďanskému panoramatu.
Kostel byl kompletně zničen během náletu na Drážďany a zbytky kamenů ponechány v centru města na dalších 45 let. Krátce po skončení druhé světové války se začalo s číslováním a konzervováním zbylých kamenů a trosek. Vzpomínky a pieta místa zabránila komunistickým úřadům v odstranění trosek a vytvoření parkoviště. V roce 1982 se ruiny stávají místem pokojných protestů proti komunistickému režimu. Ve výročí bombardování 400 obyvatel Drážďan uctilo památku tichem a svíčkami.
Už v posledních měsících války se objevovaly snahy o rekonstrukci kostela. Z politických důvodů se ale rekonstrukce neuskutečnila. Trosky byly zakonzervovány a prohlášeny válečným památníkem stejně jako trosky katedrály v Coventry Anglii, která byla zničená německým bombardováním v roce 1940.
Po znovusjednocení Německa se situace obrátila. V roce 1989 založil Ludwig Güttler občanskou iniciativu „Společnost pro rekonstrukci Frauenkirche“ a začal masivní fundrasingovou kampaň, která vedla k získání dostatečného počtu financí. Sen se stal skutečností. Tisíce architektů, historiků a inženýrů seřadily tisíce kamenů, identifikovali je a označili pro znovupoužití ve stavbě. Rekonstrukce Frauenkirchenu stála 180 miliónů € (5,4 miliard Kč). Drážďanská banka zaplatila více než polovinu ceny pomocí příspěvkových certifikátů a sama přispěla částkou 7 miliónů eur. Dalších 2,3 miliónů euro se vydělalo pomocí symbolického prodávání stavebních kamenů. Přispěl i slavný německo-americký vědec Günter Blobel, který věnoval na rekonstrukci peníze, které získal v roce 1999 spolu s Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu (asi 820 000 Euro).
Při rekonstrukci byly mj. opět použity originální plány stavitele George Bähra. Шаблон:Commons