Zlatý roh (turecky Haliç / Altın Boynuz, řecky Κεράτιος Κόλπος, Keratios Kolpos) je zaplavené říční údolí, které se na jihozápadě setkává s Bosporem a tvoří tak přírodní přístav, který po tisíce let nabízel ochranu řeckým, římským, byzantským, osmanským a jiným lodím. Ústí Zlatého rohu má zakřivený tvar (přirovnávaný v různých literárních zdrojích k šavli nebo rohu) a vlévá se do Bosporu přesně tam, kde se samotný Bospor vlévá do Marmarského moře. Svou unikátní pozicí tak odděluje historické jádro Istanbulu (dříve Konstantinopol, slovansky Cařihrad) od zbytku města. Zlatý roh se během své existence stal svědkem bouřlivých a dramatických historických událostí, které se staly podkladem četných uměleckých děl.
Zlatý roh je v turečtině znám pod dvěma názvy.
V řečtině má Zlatý roh rovněž několik názvů: Κεράτιος Κόλπος, Keratios, Kolpos, což znamená "záliv ve tvaru rohu".
Podle řecké legendy byl Zlatý roh takto pojmenován obyvateli starořeckého města Megary podle hrdinky Keroessy (řecky Κερόεσσα, česky "rohatá").
V jiné legendě se praví, že během osmanských nájezdů naházeli Byzantinci do zdejších vod tolik pokladů, až se zdejší vody začaly třpytit zlatem – možná odtud pochází i název zátoky. Jiní zase tvrdí, že pojmenování pochází ze skutečnosti, že ve zdejší klidné hladině se nejprve odrážely zlaté kopule byzantských kostelů a později minarety a kopule mešit.
Zlatý roh je zaplavené říční ústí dlouhé 7,5 km a široké 750 metrů (v nejširším bodě). Maximální hloubka je kolem 35 metrů. Popisován je často jako jeden z nejhezčích přírodních limanů (přístavů) na světě.
Přes ústí Zlatého rohu jsou postaveny 4 mosty:
Ústí tehdejší řeky přilákalo první osadníky již v 7. století před Kristem. Konstantinopolis se následně díky němu stala bohatým a významným přístavem.
V období Byzantské říše zde byly umístěno hlavní velení námořnictva a podél toku byly postaveny hradby k ochraně Konstantinopole před mořskými útoky. K omezení vstupu nežádoucích lodí do Zlatého rohu byl od Konstantinopole ke starému Galatskému mostu natažen obrovský řetěz, o jehož nejznámějším přetrhnutí / zničení jsou tyto záznamy:
V roce 941 se loďstvo Kyjevské rusi pod velením krále Igora pokusilo opět zaútočit na Konstantinopol právě u Zlatého rohu, ale jejich lodě byly spáleny pod hradbami takzvaným "řeckým ohněm."
V roce 1204, během 4. křížové výpravy, byly benátské lodě schopny řetěz přetrhnout svými berany.
V roce 1453 se osmanský sultán Mehmed II. snažil řetěz přetrhnout násilím, a po neúspěchu použil stejnou taktiku jako Rusové: transportoval své lodě za pomocí namazaných klád přes pevninu (Galatu).
Po dobytí Konstantinopole v roce 1453 nakázal Mehmed II. přesídlení etnických Řeků ze Zlatého rohu na Phanar (dnešní městská čtvrť Fener v městském obvodu Fatih v Istanbulu). Balat, židovská čtvrť Konstantinopole, zůstala i nadále obydlená židy, i když mnozí samovolně opustili město po dobytí osmanskými Turky. Tato čtvrť byla znovu osídlena za vlády sultána Bajezida II., který poskytl útočiště židům vyhnaným ze Španělska v období španělské inkvizice.
Na žádost sultána Bajezida II. navrhl Leonardo da Vinci v roce 1502 visutý most přes Zlatý roh v délce 240 metrů. Jeho plán však nebyl uskutečněn. V roce 2001 se stal Leonardův most skutečností v norském městě Ås.
